Upozornění: Často se pletu a tak je možné, že následující text bude obsahovat postupy, kterým by se každý měl vyhnout, nikdo je nedělat a ani nepřemýšlet o tom, že by je někdy dělal. Jsou to postupy neověřené a dost možná i nefunkční. Přesto mi aktuálně příjdou pro mě samotného jako nejlepší, i když je možná z větší či menší části při psaní následujících knih opustím. Pokud si myslíte, že je něco co popisuju hloupost, určitě mě kontaktujte, rád se poučím.
Už od začátku jsem věděl, že nechci aby moje kniha byla jednoduchá přímočará povídka se stereotypními postavami, příběhovými klišé, jasně stanoveným dobrem a zlem a předvídatelným happyendem na konci. Proto bylo třeba vymyslet příběh, který bude unikátní, bude se točit kolem unikátních témat a bude mít unikátní postavy.
Většina (alespoň si to myslím, nějaký hlubší výzkum jsem v tomhle nedělal) autorů vám pravděpodobně doporučí zvolit si při psaní knihy následující postup: Vytvořit si kostru příběhu, popis hlavních postav a následně vyplnit kostru rozhovory mezi postavami a jejich interakcemi, což vytvoří koherentní příběh. Myslím si, že je to bezpochyby jednoduchá a rychlá cesta jak napsat knihu a každý kdo chce alespoň nějakou knihu napsat (v ideálním případě co nejrychleji) by se této cesty měl držet. Pokud by ovšem chtěl člověk napsat knihu, která bude o něco více zajímavější (myslím), měl by začít jinak.
Člověk nesmí psát, protože chce něco napsat, ale protože chce čtenářům prodat nějakou myšlenku. Protože věří v něco, co by mohlo změnit svět k lepšímu a chce přesvědčit ostatní, že to je ta správná cesta. Když začnete u myšlenky, tak i po dvou letech, co kniha není dokončená, si stále můžete vzpomenout, proč to děláte - protože máte víru. Když začnete psát, protože prostě něco chcete napsat, po dvou letech můžete zjistit, že už vás to nebaví a nic vás u toho nedrží. I když se rozhodnete psát pro peníze nakonec po těch dvou letech zjistíte, že by jste možná vydělali víc, kdyby jste tu hodinu denně co jste věnovali psaní pracovali. Začněte tedy u myšlenky, u své víry a příběh stavějte kolem ní.
Místo jasného náčrtu příběhu teď máte první vrstvu cibule. Nevíte kde příběh začíná a kde končí a jaké tam budou postavy, víte jen kolem čeho se bude motat. Máte nějakou myšlenku, nějakou utopii, které chcete dosáhnout? Pojďme přidat další vrstvu. Jací jsou její nepřátelé a proč jí chtějí zastavit? A co když nechtějí zastavit přímo tu myšlenku, ale spíše jen stojí v cestě nějakému jejich většímu cíli? Další vrstva. Lidé nejsou přímočaří a neexistuje jasně dané zlo a dobro. Možná máme hlavní hrdiny, kteří až v průběhu příběhu příjdou naší myšlence na chuť a až pak vlastně zjistíme, kdo jsou naši záporáci. Možná primárním cílem našich záporáků není zničit naše hrdiny, jen cíle našich hrdinů kolidují s těmi jejich. Možná ne všichni naši hrdinové vnímají naše záporáky jako záporáky a tak vznikne konflikt mezi samotnými hrdiny. Další vrstva. Stále ale vymýšlíme zápletku a nemáme začátek ani konec. A možná ho tady zatím ani nepotřebujeme. Možná si jen musíme pořádně ujasnit jaká je situace, kdo chce co a proč vznikl konflikt, vytvořit něco unikátního, co tu ještě nebylo a pak iterativním procesem pokračovat dál a dál, dokud se nějaký začátek a konec neobjeví.
Tak přesně jsem to dělal já. A panečku, bylo to bolestivé, ale i já sám jsem se díky tomu mohl těšit, kam mě příběh posune a co mě překvapí příště. Nevýhoda bezpochyby je, že to trvalo 4 roky a až na začátku posledního roku jsem zjistil jak to vlastně skončí (a kolik těch knih bude) a od té chvíle se psaní o hodně zrychlilo. Problém byl, že jsem měl rozepsaných spoustu postav, u kterých jsem neměl vymyšlený jejich vliv na příběh. Některé jsem odstranil, u některých jsem ten vliv našel a nakonec jsem byl rád, že jsem je tam dal a tu práci jsem do nich vložil. Spousta věcí ale v knize chybí a tím jak jsem experimentoval jsem vymyslel velké množství konců a příběhových kliček, které se do knihy nedostaly a které jednou určitě zveřejním. Té práce bylo kvůli tomu samozřejmě mnohem víc, často jsem neviděl jestli má nějaká příběhová klička smysl nebo ne, tak jsem ji prostě začal psát a až po nějaké chvíli psaní jsem zjistil, jestli tam sedí, nebo bych se měl raději vydat úplně jinou cestou (což se stávalo často a spousta textu tak nebyla použita). Po tolika iteracích si samozřejmě musíte dávat pozor, aby jste se od původní myšlenky nevzdálili až příliš.
Podobný systém se používá např. i při tvorbě (některých) PC her (např. Half-life, jehož vydání vždycky trvá strašně dlouho právě z toho důvodu, že tvůrci si nejdříve spoustu herních mechanik a levelů musí otestovat naživo než uvidí, jestli má smysl je tam dát a tak se rovněž velké množství vytvořených materiálů nakonec nepoužije).
Další odstavec je ještě méně ověřená hypotéza, ale prostě mi to dává smysl: Pokud už píšete knihu, jejíž jádro tvoří nějaká hlubší myšlenka, dost možná toto půjde využít i v marketingu. Žijte to co píšete a využijte to ve Váš prospěch. Píšete o sportu? Sportujte ve vašem městě a učastněte se místních turnajů, lidé se kterými sportujete jsou ti první, které by mohla vaše kniha zajímat a kteří by ji mohli poslat dál. Jste hacker? Hackněte něco a dostaňte se do zpráv aby se o vás další hackeři dozvěděli a nesli vaši myšlenku.
Ale hlavně, pokud se už podaří vybudovat si komunitu, neutlačujte ji. Pokud budou na Vaši knihu vznikat fanarty, fanfikce a další fanouškovské práce, nikdy nesmíte zneužít tu moc, kterou vám vaši fanoušci dali, a například začít používat autorský zákon proti nim. Vaše fanoušci jsou to co vás vyneslo ke hvězdám a jen ti vás tam mohou udržet. Buďte šťastni za každý řádek, který o vás napíšou a nejen to. Pokud se rozhodnou nahrát váš obsah na platformu typu youtube, dopřejte jim tu možnost aby na obsahu, který tvoří kolem vaší knihy vydělávali. Pak to už nebudou vaši fanoušci, ale vaši partneři. Tím že nahrají obsah, který se týká vaší knihy a budou na něm vydělávat vám dělají marketing, za který platí někdo jiný, to je něco naprosto skvělého a měli by jste být šťastni, že se vám dostalo takové cti od lidí, kteří vás třeba ani nikdy v životě neviděli.
Ty nejsilnější komunity totiž nevznikají odshora dolů. Nevznikají vynucením silou. Vznikají odspoda, organicky, spontánně a bez násilí.